Logo
Nevíte si rady? Zavolejte.
Pondělí až pátek 9 - 17 h
0 ks
za 0,00 Kč
Nákupní košík je prázdný
Potřebujete poradit? Neváhejte nás kontaktovat.
Nakupte ještě za 1 500,00 Kč a máte dopravu ZDARMA
  1. Úvod
  2. Cestovatelské tipy
Oblouk Utahu aneb cestou necestou do Arches národního parku

    Balím si batoh na další výpravu a z hlavy lovím, co vlastně vím o Coloradu, Utahu a Arizoně. Upřímně musím konstatovat, že těch poznatků moc není. V USA jsem byl už několikrát, ale skoro pokaždé jenom na východním pobřeží. Krajině kovbojů a indiánů jsem byl nejblíže před pár lety, když jsem navštívil Nevadu. To je vlastně „za rohem“, tak uvidíme. Daleko za oceánem necháváme naše Komanče a spěcháme směle na území Navahů a jejich sousedů. Po příletu do Denveru vyzvedáváme auta a s partou mizíme na čtrnáct dní do divočiny. Řídím a alespoň po očku se snažím vnímat coloradskou krajinu. Překvapivě pestrá směs biotopů se bez varování střídá vlevo i vpravo a posádka začíná zkracovat intervaly mezi zvoláním typu „hele ty skály, hustý“, „sleduj to nádherný jezero!“ nebo taky „čum na cestu vole, ať nezhučíme z toho srázu“. Zrovna jedeme nádherným jehličnatým lesem, který vypadá jako vystřižený z dokumentů o svrchní křídě. Jen ten meteor na obloze a pár dinosaurů mezi stromy chybí. Průsmykem se dostáváme na druhou stranu Skalistých hor do Aspenu a Utah je na dosah. Každopádně Colorado zabodovalo a velice mile nás překvapilo. Jo, tady by se dalo bydlet.

Po přenocování v „ne až tak divočině“ a krátkém treku ještě v Coloradu už ženeme naše dva Chevrolety do národního parku Arches. Pryč jsou jehličnaté lesy. Kolem dokola rostou jen suché keříky na červených skalách a mezi tím vším se proplétá řeka Colorado. Od minula pěkně přibrala v pase, holka. Už to ani náhodou není ta bystřina, kterou jsme několikrát potkali nahoře ve Skalistých horách.

Jsme na místě. Parkujeme a dál musíme několik málo kilometrů pěšky. Nikde ani centimetr stínu a pocitově je teplo někde mezi peklem a povrchem Slunce. Stezka k Delicate Arch je údajně „mírně do kopečka“ tak raději balím pro jistotu do batohu několik lahví na vodu extra. Kousek od parkoviště míjíme chaloupku, kde žili první osadníci. Při pohledu dovnitř na dochované vybavení ani dál nemyslím na to, jak strašně to tady muselo být tenkrát tvrdé. Naše domky ve skanzenech jsou pětihvězda all inclusive. Pár set metrů pohodové cesty vystřídá hladká pískovcová plotna, která vede přímo do nebe. V polovině stoupáku (zatím nevím, že jsem teprve v půlce) piju jako velbloud a v duchu si říkám, jaká bylá tenkrát v Kanadě krásná kosa. Na druhou stranu foťák už ani nevracím do brašny. Okolní krajina bere i ten zbytek dechu. Nakonec statečně předcházím několik důchodců a rodin s malými dětmi (nikdo další už není pomalejší) a ocitám se nahoře. Pár metrů po rovince už je brnkačka a za chvíli mi společně s kamarády padá brada definitivně při pohledu na vlastní Delicate Arch. Kolem dokola skály ohlazené vodou a větrem a uprostřed šestnáctimetrový oblouk, jeden z nejvyšších a nádherný symbol Utahu. Díky své fotogeničnosti se dostal i na utažské „espézetky“ a v roce 2002 pod ním proběhla i olympijská pochodeň. Námaha i vedrou jsou pryč a do mozku se vpaluje nádhera, kterou umí vytvořit jen příroda. Bylo by fajn zdržet se do západu slunce a kochat se dál, ale máme v plánu ještě několik zastávek. Celý národní park má totiž rozlohu 310km2. Popojedem.

Další skalní oblouk je pro změnu jeden z nejdelších (88m). Landscape Arch se nachází v oblasti zvané Devils Garden, tak doufáme, že cesta k němu taky nebude ďábelská. Naštěstí není a cestou opět s kamarádem konstatujeme, že těch krásných fotek je kolem nějak moc a posbírat je foťákem všechny prostě nejde. U oblouku je informační cedule, že kusy skály se uvolňují celkem pravidelně a stezka pod oblouk je proto zavřená. Chvíli čekáme, jestli to výročí nevychází na dnešek, ale asi ne. Je to dobře, jen ať ta nádhera vydrží co nejdéle.

Naše poslední zastávka vede k Double Arch, dvojitému oblouku. To když je jeden někomu málo. Už na místě litujeme, že z fotek nebude cítit ta nicota člověka oproti majestátnosti přírody a času. Chce to opravdu zažít na vlastní kůži. Balanced rock je taková hezká tečka za naším výletem a trochu závidím tomu, kdo za pár tisíc let bude u toho, až se z „balanced rock“ stane „unbalanced rock“. V rádiu pouštím Eagles a jejich pecku Take it easy (Winslow v Arizoně taky bude) a kormidlujeme Chevy kurzem na Bryce Canyon. Ale o tom až někdy příště.

Írán - láska s těžkými začátky

Do Íránu jsem se loni na podzim s přítelem Petrem vydala částečně proto, že jsem od dvou kamarádů na tuto zemi slyšela jen samou chválu. Ale upřímně především proto, že na mě vybafly levné letenky, a já si řekla “proč ne” a s netrpělivostí mně vlastní je hned koupila.

Teprve po zakoupení letenek jsem si začala zjišťovat více informací: od vízových procesů, přes všemožná omezení, až po pravidla pro ženy. 

Ve zkratce: 

  • vízový proces vyžaduje celkem dost papírování, 50 EUR a cca 7 dní,
  • v Íránu se nedá použít běžná platební karta Mastercard, ani VISA,
  • nelze vycestovat po návštěvě Íránu do USA na ESTA, čímž se případná návštěva Států dost zkomplikuje a prodraží,
  • nedám si tam pivo ani jiný alkohol,
  • a jako žena se bez hijabu neobejdu ani na chvíli.

Odměnou za tyto překážky mi ale, jak jsem později zjistila, byly 2 týdny rozmanité přírody, srdečných lidí, kulturního rozhledu a výtečného čaje.

Teheránská tabu a jak se jim vyhnout

Přiletěli jsme v noci na mezinárodní letiště v Teheránu, kde jsme si vyměnili u sympaticky vyhlížejících mužů eura na místní rialy za kurz lepší než na Googlu! Teda skoro, v Íranu platí totiž (minimálně) dvojí směnný kurz. Za ten oficiální si potom v rialech koupíte zhruba 3 - 4krát méně než za ten tržní - a přesně to jsme první den udělali. Za tyto draze koupené rialy jsme si pořídili ještě dražšího taxikáře a nechali se odvézt něco přes hodinu do hotelu.

Druhý den jsme si vyřídili místní platební kartu, což spočívalo v tom, že za námi zakladatel tohoto íránského fintech startupu přišel na recepci hotelu, vzal od nás hotovost a nahrál nám ji šalamounsky na kartu. Nezbývalo nám, než mu věřit - a vyplatilo se, peníze na kartě skutečně byly a dokonce za férový místní kurz!

Plni elánu a s plnou kartou peněz jsme vyrazili do víru Teheránu objevovat krásy trhů a mešit. Trhy - a především čerstvé šťávy z granátového jablka - výborný, ale těch lidí všude! Po cestě metrem do hotelu jsme čekali několik vlakových souprav, abychom se vůbec dovnitř dostali. A stejně je nakonec v metru vždy tak plno, že může snadno dojít k nevyžádanému fyzickému kontaktu. Což se taky stalo - doporučuji proto holkám vždy jezdit v separátním vagonu pro ženy, i pokud cestujete s partnerem, budete se cítit bezpečněji. Nás upřímně tato teheránská zkušenost dost rozhodila a Petr už hledal dřívější letenky zpátky do Prahy. Pak jsme si ale řekli, že nemůžeme tuto obrovskou zemi soudit podle jedné špatné zkušenosti z hlavního města, které čítá lidí jako Česko a Slovensko dohromady, a místo letenky si proto pořídili lístky na autobus do města Kashan.

Íránská pohostinnost

Zdá se mi, jako by nás Írán chtěl na začátku jen otestovat, jestli nevyměknem, protože potom nás s každým dnem už jen něčím příjemným překvapoval. 

Kashan byl nádherný, asi hlavně díky tomu, že jsme narazili v mešitě na Hamida, učence islámu, který nám trpělivě odpovídal na všechny naše všetečné a kontroverzní dotazy. Po 3 hodinách srkání čaje v mešitě nás dokonce pozval k sobě domů, kde naše hluboké debaty ještě dlouho pokračovaly, stejně tak jako další den při společné projížďce městem. Také výlet s přenocováním v poušti Maranjab byl nezapomenutelný. Náš řidič Ali to dobře vystihl, když nám večer řekl: “Desert is freedom!” a dodal, že si klidně můžu sundat hijab a přidat se na vodní dýmku (kouření totiž, stejně jako jízda na kole nebo na motorce jinak ženám nepřísluší). A já samozřejmě neváhala!

Největším zážitkem ale pro nás bylo půjčení auta a cesta na sever ke Kaspickému moři. V tomto případě 100% platí, že cesta je cíl. Ve městě Chalus, kam jsme dorazili, totiž nic moc není. Po cestě jsme se ale rozhodli přenocovat v horách v autě, což je sice pěkná hloupost, ale nám vysloužila přátelskou vazbu na celý život. Když jsme na předních sedadlech už pomalu usínali, zastavilo vedle nás auto s majáky, a pánové v uniformách s baterkami a zvýšenými hlasy se dožadovali vědět, co si myslíme, že děláme. Teda nejspíš - neuměli totiž ani slovo anglicky. Nicméně tón jejich perštiny a výrazná gestikulace naznačovala, že se jim náš způsob ubytování úplně nelíbí a nakázali nám je autem následovat. Nedojeli jsme na policii, ale na hasičskou stanici. A taky se ukázalo, že na nás nebyli naštvaní, ale měli o nás jen strach. Nabídli nám cigarety a halvu, co našli po kapsách, popili jsme mlčky s úsměvem čaj a následně nás ubytovali u své známé na zemi, teda na perském koberci. 

Velitel hasičů Abbos si nás obzvlášť oblíbil a jazykovou bariéru obešel tím, že ve dvě ráno vytočil na telefonu svou sestru, která oběma stranám vše tlumočila. Z tohoto trojúhelníkového rozhovoru nakonec vzešla pozvánka na rodinnou večeři do Abbosova domu. S krosnami a v oblečení se značnou cestovatelskou patinou jsme na ‘skromnou rodinnou večeři’ dorazili. Za dveřmi na nás ovšem nečekala rodina čtyř nebo pěti, ale dvanácti lidí vyšňořených jako do divadla s hostinou jako blázen. U Íránské rodinyKlárka na cestách

Nechyběl kebab, hromada rýže, stolování na zemi, smích a dokonce ani zpěv. Strávili jsme s touto rodinou ještě další den (děti byly kvůli výletu s Čechy i omluveny ze školy) a my měli tak to štěstí je poznat, vyslechnout si jejich příběhy, světonázory, a především sledovat jejich rodinné vztahy. Z jejich neustále láskyplného chování vůbec nešlo poznat, kdo je mamka nebo teta, kdo brácha nebo bratranec - všichni se o sebe navzájem starali jako o vlastní, a stejně tak o nás. 

Po 14 dnech v Íránu se nám nechtělo domů. Místní lidé nám ukázali, že kde selže stát, pomáhá rodina. Až pojedete do Íránu, je velká pravděpodobnost, že potkáte vlastního Hamida, Aliho a Abbosovu rodinu. Takže prosím jeďte, netravte moc času v Teheránu, poznejte místní lidi a nechte se inspirovat jejich dobrosrdečností a láskou!

Autor: Klára Gajová

Všechna práva vyhrazena © 2016-2019 Towee
Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz