Košík

Írán - láska s těžkými začátky

Posted by Towee Towel on
Írán - láska s těžkými začátky

Do Íránu jsem se loni na podzim s přítelem Petrem vydala částečně proto, že jsem od dvou kamarádů na tuto zemi slyšela jen samou chválu. Ale upřímně především proto, že na mě vybafly levné letenky, a já si řekla “proč ne” a s netrpělivostí mně vlastní je hned koupila.

Teprve po zakoupení letenek jsem si začala zjišťovat více informací: od vízových procesů, přes všemožná omezení, až po pravidla pro ženy. 

Ve zkratce: 

  • vízový proces vyžaduje celkem dost papírování, 50 EUR a cca 7 dní,
  • v Íránu se nedá použít běžná platební karta Mastercard, ani VISA,
  • nelze vycestovat po návštěvě Íránu do USA na ESTA, čímž se případná návštěva Států dost zkomplikuje a prodraží,
  • nedám si tam pivo ani jiný alkohol,
  • a jako žena se bez hijabu neobejdu ani na chvíli.

Odměnou za tyto překážky mi ale, jak jsem později zjistila, byly 2 týdny rozmanité přírody, srdečných lidí, kulturního rozhledu a výtečného čaje.

Teheránská tabu a jak se jim vyhnout

Přiletěli jsme v noci na mezinárodní letiště v Teheránu, kde jsme si vyměnili u sympaticky vyhlížejících mužů eura na místní rialy za kurz lepší než na Googlu! Teda skoro, v Íranu platí totiž (minimálně) dvojí směnný kurz. Za ten oficiální si potom v rialech koupíte zhruba 3 - 4krát méně než za ten tržní - a přesně to jsme první den udělali. Za tyto draze koupené rialy jsme si pořídili ještě dražšího taxikáře a nechali se odvézt něco přes hodinu do hotelu.

Druhý den jsme si vyřídili místní platební kartu, což spočívalo v tom, že za námi zakladatel tohoto íránského fintech startupu přišel na recepci hotelu, vzal od nás hotovost a nahrál nám ji šalamounsky na kartu. Nezbývalo nám, než mu věřit - a vyplatilo se, peníze na kartě skutečně byly a dokonce za férový místní kurz!

Plni elánu a s plnou kartou peněz jsme vyrazili do víru Teheránu objevovat krásy trhů a mešit. Trhy - a především čerstvé šťávy z granátového jablka - výborný, ale těch lidí všude! Po cestě metrem do hotelu jsme čekali několik vlakových souprav, abychom se vůbec dovnitř dostali. A stejně je nakonec v metru vždy tak plno, že může snadno dojít k nevyžádanému fyzickému kontaktu. Což se taky stalo - doporučuji proto holkám vždy jezdit v separátním vagonu pro ženy, i pokud cestujete s partnerem, budete se cítit bezpečněji. Nás upřímně tato teheránská zkušenost dost rozhodila a Petr už hledal dřívější letenky zpátky do Prahy. Pak jsme si ale řekli, že nemůžeme tuto obrovskou zemi soudit podle jedné špatné zkušenosti z hlavního města, které čítá lidí jako Česko a Slovensko dohromady, a místo letenky si proto pořídili lístky na autobus do města Kashan.

Íránská pohostinnost

Zdá se mi, jako by nás Írán chtěl na začátku jen otestovat, jestli nevyměknem, protože potom nás s každým dnem už jen něčím příjemným překvapoval. 

Kashan byl nádherný, asi hlavně díky tomu, že jsme narazili v mešitě na Hamida, učence islámu, který nám trpělivě odpovídal na všechny naše všetečné a kontroverzní dotazy. Po 3 hodinách srkání čaje v mešitě nás dokonce pozval k sobě domů, kde naše hluboké debaty ještě dlouho pokračovaly, stejně tak jako další den při společné projížďce městem. Také výlet s přenocováním v poušti Maranjab byl nezapomenutelný. Náš řidič Ali to dobře vystihl, když nám večer řekl: “Desert is freedom!” a dodal, že si klidně můžu sundat hijab a přidat se na vodní dýmku (kouření totiž, stejně jako jízda na kole nebo na motorce jinak ženám nepřísluší). A já samozřejmě neváhala!

Největším zážitkem ale pro nás bylo půjčení auta a cesta na sever ke Kaspickému moři. V tomto případě 100% platí, že cesta je cíl. Ve městě Chalus, kam jsme dorazili, totiž nic moc není. Po cestě jsme se ale rozhodli přenocovat v horách v autě, což je sice pěkná hloupost, ale nám vysloužila přátelskou vazbu na celý život. Když jsme na předních sedadlech už pomalu usínali, zastavilo vedle nás auto s majáky, a pánové v uniformách s baterkami a zvýšenými hlasy se dožadovali vědět, co si myslíme, že děláme. Teda nejspíš - neuměli totiž ani slovo anglicky. Nicméně tón jejich perštiny a výrazná gestikulace naznačovala, že se jim náš způsob ubytování úplně nelíbí a nakázali nám je autem následovat. Nedojeli jsme na policii, ale na hasičskou stanici. A taky se ukázalo, že na nás nebyli naštvaní, ale měli o nás jen strach. Nabídli nám cigarety a halvu, co našli po kapsách, popili jsme mlčky s úsměvem čaj a následně nás ubytovali u své známé na zemi, teda na perském koberci. 

Velitel hasičů Abbos si nás obzvlášť oblíbil a jazykovou bariéru obešel tím, že ve dvě ráno vytočil na telefonu svou sestru, která oběma stranám vše tlumočila. Z tohoto trojúhelníkového rozhovoru nakonec vzešla pozvánka na rodinnou večeři do Abbosova domu. S krosnami a v oblečení se značnou cestovatelskou patinou jsme na ‘skromnou rodinnou večeři’ dorazili. Za dveřmi na nás ovšem nečekala rodina čtyř nebo pěti, ale dvanácti lidí vyšňořených jako do divadla s hostinou jako blázen. U Íránské rodinyKlárka na cestách

Nechyběl kebab, hromada rýže, stolování na zemi, smích a dokonce ani zpěv. Strávili jsme s touto rodinou ještě další den (děti byly kvůli výletu s Čechy i omluveny ze školy) a my měli tak to štěstí je poznat, vyslechnout si jejich příběhy, světonázory, a především sledovat jejich rodinné vztahy. Z jejich neustále láskyplného chování vůbec nešlo poznat, kdo je mamka nebo teta, kdo brácha nebo bratranec - všichni se o sebe navzájem starali jako o vlastní, a stejně tak o nás. 

Po 14 dnech v Íránu se nám nechtělo domů. Místní lidé nám ukázali, že kde selže stát, pomáhá rodina. Až pojedete do Íránu, je velká pravděpodobnost, že potkáte vlastního Hamida, Aliho a Abbosovu rodinu. Takže prosím jeďte, netravte moc času v Teheránu, poznejte místní lidi a nechte se inspirovat jejich dobrosrdečností a láskou!

Autor: Klára Gajová

Nejnovější články